Galerie, kde musíte mít stažené kalhoty

Někteří kolegové by se jistě ostýchali přiznat, že jejich opus magnum visí v bufetu nad pisoárem, kde spláchnete a jdete. Pro ně to bude asi pocit na prd.

Pro mě je to zas netradiční galerie, kde musí mít divák kalhoty dole. Jde o místo, kde nastává katarze těla i ducha se vším všudy.

Když už to nevyvolá otázky, tak jistě úlevu. Prostě místo, kam musíte.

V osmi letech jsem měl slibný začátek, maloval jsem totiž napodobeniny obrazů Josefa Lady a moje učitelka byla ráda, když mohla některé kousky vybrat a vystavit je v malé pražské galerii pod záštitou Olgy Havlové. Ovšem zanedlouho obrázky ukradli nějací hajzlíci, zřejmě si mysleli, že se jedná o originály. Toť můj start, kdy mi mělo nejspíš dojít, že napodobování je blbost, i když to umíte. Pár desítek let uteklo jako ti zloději a nyní má práce visí v životní velikosti na univerzitní půdě v Hradci Králové. A samozřejmě i na tamějších toaletách.

Ne každý si umí představit nosnou myšlenku na zdi, kterou má obraz sdělovat nebo vyvolávat. Ovšem, pokud k němu vede nějaký příběh, tak už má napůl vyhráno. Majitel projektu Kampus Vít Čáslavka mě oslovil, abych mu pomohl s interiérem. Jeho vize byla jasná. Obrazy musí korespondovat s místem a být jakýmsi odlehčením a zábavou. Prostě Kampus se má stát středobodem Hradce Králové, kde se potkají pestré chutě a lidé s otevřenou myslí. Než jsme společně vybrali obrazy, museli jsme si ujasnit celkovou vizi konceptu Kampus a umístit k sobě kombinaci fotek, které budou rezonovat nejen mezi sebou, ale i se zmiňovanou myšlenkou. 

Zásadní otázkou byla hlavní hala, ve které muselo viset něco velkého a minimálně v životní velikosti. A to mělo mít vliv na další místnosti. Takže od čeho se odpíchnout? Odpověď přišla ještě rychleji, než byste řekli Kampus. Na zem se rozhodilo pár desítek fotografií a začalo se vybírat. Jaký styl, barva, okázalost, minimalismus, historie, nebo něco všedního? Tolik možností a jen jedna zeď. Byl to duel mezi vkusem, srdcem a štěstím. Vyhráli všichni, jelikož  se v jedné chvíli náhodně promíchaly dvě různé série a tím si patřičně řekly o svou pozornost. Svítily na nás jako dva semafory. Dva velikáni jako kontrast na zamyšlenou.

První byl tak trochu pasáček, a přesto favorit mistra Michelangela. Fotografie Královská znázorňuje Davidovu chvíli před soubojem, kde si hraje s oblázkem. Je to příběh nepoměru velikostí. Jak z malého může být velký a vítězství tak blízko, co bys kamenem dohodil. Král David byl tedy perfektní na levou stranu stěny, tedy spíše jeho stín. Goliáš by mohl vyprávět, jaká to byla trefa. Na univerzitní půdu ideální volba nejen jako motivace pro začínající studenty, ale i jakýsi symbol startu, kde stojíme všichni vědomostně nazí. 

Pátečnická byla druhým obrazem, který je prezentovaný ve stylu azurového hygge, ve dvou barvách. Fotografie má pokládat jasnou otázku: Kde se potkáme? U Čapka.

Kombinace vyvolává diskuze, ale to není jediné... Jelikož vidíme prezidenta Masaryka v jiných barvách, než je běžně prezentován. Ale to je záměr. Věřím, že barva by neměla devalvovat myšlenky či historii. Ne, pokud jde o výraz umění, vkusu nebo jinakosti. Každý přichází s jistými představami, které může v dobré společnosti směle prezentovat beze strachu a nabídnout je k diskuzi. Evokuje to jistou úroveň vzdělanosti a otevřenosti vůči druhým. A tím je i náš zmiňovaný Kampus. 

Měli jsme vybráno a teď, kdo to vytiskne? Jedna věc je něco vymyslet a druhá zrealizovat. Protože tisk a rámování v životní velikosti vám jen tak někdo neudělá. Kdyby to bylo až příliš složité, jistě bychom museli začít z gruntu nanovo. Měli jsme však štěstí a nehledali dlouho, protože žijeme ve městě, kde má tiskařské řemeslo svou tradici. Tisk, laminaci i rámování tak zajistila malá rodinná firma Kodak Express No.200. A vize mohli ožít se stejnou velkolepostí jako Frankensteinův hoch. Mistr Grunt se synem použili sice moderní tiskařské stroje, ale jelikož jsou kovaní řemeslem, nedali dopustit na ruční laminaci, kterou ještě pokrok nedohnal. Pak jen zarámovat a vykřiknout vítězné: Ono to žije! 

Při instalaci obrazů vše probíhalo, jak mělo. Každý obraz dostal svůj prostor, aby zapůsobil a kladl otázky. Dámy ocení tvorbu s názvy Lázeňská a Masná, která odkazuje na krásy Karlových Varů a skryté uličky v Telči. Pánové se naproti tomu uvolní u fotografie Chmelová a při delším zamyšlení u obrazu s názvem Žhavá objeví příběh o dívce s rudými šaty. Ale jak to tak bývá, co se může, to se pokazí. Vše už skoro viselo až na naše dva finalisty. David se chtěl předvést, jaký je to ptáček, takže visel na první dobrou. Zato vzpurný Masaryk se rozhodl, že ukáže význam svobody i těm dole. Roztáhl křídla a dal najevo, jak může být křehká. Pád prezidenta však nebolel tolik jako Víťu nový tisk. 

A to důležité na konec. Proč mé obrazy visí i na WC a proč zrovna tyto? Protože když někdo umí ocenit dílo, nechť si ho pověsí i na záchod. Vždyť sny, krása nebo jiný úhel pohledu mohou mít své místo kdekoliv. Nezáleží totiž odkud se díváte, ale kam. 

Pokud se vám článek líbil, sledujte můj profil na Instagramu a nebo udělejte radost sobě či druhým koupí fotografie na e-shopu. 

Pavel Pljuskov